Test dvanáctistrunné elektroakustiky Martin D12X1AE Ladislava Ptáčka pro časopis Muzikus.cz
Kytaru máme skladem v Hradci Králové k vyzkoušení. Vybírat můžete i z více kusů tohoto modelu!
http://www.3dmx.cz/martin-d12x1ae-ean94326-skupM1_E06_01.php

Martin D12X1AE - Dvanáctihlavá šlechtična: Martinka

12.10. | Autor: Ladislav Ptáček | sekce: pro muzikanty - testy

Proč vlastně mít dvanáctku? Naladit jí bývá docela oříšek. A udržet ladění i na pódiu je úkol spadající do kategorie nadpřirozena. Jenže stejně do toho jdeme zas a znova. Tomu zvuku se prostě nic nevyrovná.

Vzhled

Kytara je velmi příjemná do ruky. Na první i na druhý pohled je zřejmé kvalitní řemeslné provedení. Dřevo je na omak jemné, jakoby sametové či plyšové, zkrátka moc fajn se drží v ruce. Tělo nemá ostré hrany, vše je hezky zaoblené. Krk je přesně akorát, jak radius, tak tloušťka i šířka. Zespoda je žíhání do červena. Vše je na dvanáctku vhodně zvolené, ruka si lebedí. Stejně tak se ani větší prsty nemotají, místa je všude dost, i složitější akordové patvary znějí dobře, bříška nepřekáží volným strunám.

Na pás máme dvě rolny. Jak je zvykem, ta na těle slouží zároveň jako samice pro kabel. Ta na krku je umístěna asymetricky, v duchu tradice výrobce. Je to účelné i praktické. Protože jde o dvanáctku, má vzhledem k větší váze hlavy (kolíky už něco váží) tendenci se převažovat.

Ladicí kolíky jsou zapouzdřené, mají chod tak akorát, převod je bez výhrad. Naladit nástroj šlo snadno a rychle. Po dobu testování (týdny) drželo ladění dobře, jen občas byly dle očekávání nutné drobné korekce.

Snímání

Je ukryto velice šikovně. Dokonce při prvním vybalení z krabice jsem si nevšiml, že je vestavěno (znáte to: otočit ze všech stran, prohmatat a přivonět ke dřevu). Pod rezonančním otvorem jsou skryté dva potenciometry volume a tone. Nejsou nijak označeny, ale to nevadí. Stejně se šťastnému majiteli rychle vtiskne do paměti, který je který.

Baterie

Tohle je asi jediné ožehavé místečko celého nástroje. Není zde totiž indikace jejího stavu. A je umístěna v pouzdře ze suchého zipu, jenž leží uvnitř těla. U šestistrunky je taková výměna docela oříšek - vyžaduje to povolení či rovnou sundání strun (přijde na to, jak máte velkou ruku). No a u dvanáctky...

Berme to, jak to je. Jedná se o kompromis mezi funkčností a ergonomií. Při každé výměně strun prostě vyměním i baterku. (Pokud tedy neměníte méně než jednou ročně jako kamarád Míra Hrubý, jenž má na stratu stejnou sadu strun už sedmým rokem...)

Odpojeno

Už od výrobce je nástroj osazený kvalitními strunami. Stačí naladit a hrát. Kytara zní překrásně. Zvuk je pěkně sytý, barevný, plný harmonických, zkrátka dvanáctka jedna radost! Výšky cinkají, basy basují, paráda. Dvanáctce se holt žádná šestka nevyrovná, ani když zapojíme efektů sebevíc. Zvukově mi přijde posazenější spíš do výšek, basů mohlo být o maličko víc. Ale až se nástroj vyhraje, ještě se to může změnit. Na skvělém zvuku se podepisují i zmíněné kvalitní struny. Pochvalu zaslouží dynamika, od tichého „šolíchání“ až po „nářez“ trsátkem si to užijeme.

Krk ladí ve všech polohách. Dobře dosáhneme až do oktávy. Dá se jít i někam do patnáctého pražce, pak už přichází ke slovu akrobacie. Kytara má nízký dohmat, na dvanáctém pražci jsem naměřil asi tři milimetry.

Dvanáctky nikdy nebyly to pravé na sólování, ale jeden nikdy neodolá si sem tam něco vystřihnout - no ne? Testovaný kousek se ničemu nebrání, „pidlikání“ (jak by řekl Ringo Čech) je úplně v pohodě díky nízkému dohmatu a rozteči strun. Vím, že se opakuji, ale všechno je tu prostě tak nějak akorát.

Kompletní test nástroje >>> zde <<<

Psáno pro: časopis Muzikus 2014/01