K testu jsem si z bohaté nabídky firmy Tama vybral tyto tři modely proto, že mě každý z nich něčím zaujal. Kenny Aronoff přístupem firmy k tomu nejlegendárnějšímu stylu na poli vintage, tedy pojmu Black Beauty, který byl v různých podobách, a vždy z poniklované mosazi, vyráběn firmami Leedy, Slingerland a Ludwig. Tyto skvělé nástroje – především pak Ludwig Black Beauty – patří dodnes k nejcennějším a nejvyhledávanějším jak mezi sběrateli, tak mezi hráči. A to především studiovými, mezi které právě Kenny Aronoff náleží. Zasloužily by si jistě celý článek, ale to až zase někdy jindy.
Model Bill Bruford (jehož iniciátor měl mimochodem téměř vždy skvělý zvuk malého bubnu) mě zaujal vzhledem i konstrukcí a Stewart Copeland snahou o věrnou reprodukci onoho „záhadného“ (všeobecně se ví – a Copeland to nikdy netajil – že to byl starý Pearl) malého bubnu, jehož agresivní, křupavý kousanec provázel kapelu Police po celou dobu její legendární kariéry.

Všem třem malým bubnům je společné opravdu perfektní řemeslné zpracování, nikde jsem nenašel ani drobnou vadu. O přístupu i k nejmenším detailům svědčí například kovové podložky pod ladicí šrouby, které jsou vespod vyložené gumou, a pod nimi je ještě další podložka z plastu. Nejspíš díky nim tyto nástroje drží během hry dobře ladění i při časté hře přes ráfek – rimshotů.

Co mě ale udivuje, je fakt, že i přes dnes již jistě bezproblémovou možnost výroby bezešvých korpusů jsou kovové korpusy téměř všech světových firem až na výjimky vertikálně svařovány. Alespoň si myslím, že když to nebyl problém například v šedesátých letech, neměl by být ani teď.
Další věcí, které jsem si hned všiml, jsou opravdu perfektně sedící struníky, ve všech třech případech Starclassic. Díky nim a zcela jistě též optimálním lůžkům pro ně ve spodní hraně se nemusí struny příliš napínat a nedochází tak k zaškrcení zvuku. Všechny tři bubny na struník reagovaly opravdu výborně a rušivé zvuky při rimshotu byly minimální.

Kenny Aronoff KA 1465 Trackmaster

Opravdu krásná reminiscence na legendární Black Beauty, i když zcela v duchu firmy Tama. Černě poniklovaný povrch je zdoben gravírováním, mechanika i ráfky jsou poniklovány v přirozené barvě niklu. Ráfky jsou třikrát ohýbaná klasika. Jediným drobným detailem, který mi trochu neseděl, byly plastové šrouby struníku a plastový návlek na jeho páčce. Je to samozřejmě pouze věcí názoru, většina lidí by to nejspíš vůbec neřešila a mají pravdu, ale tyto jinak maličkosti můj celkový dojem „vintage“ poněkud ruší.

Samozřejmě mi to nedalo, abych tento buben nesrovnal se svým starým Ludwigem 6,5 x 14” stejné konstrukce a z téhož materiálu, jaký se používal právě pro bubny Black Beauty. Lišily se pouze povrchovou úpravou. Možná málokdo ví, že tyto poklady byly také svařovány, ale horizontálně, v místě stabilizačního žlábku, který je tak vlastně zdvojený. Čili tyto korpusy byly vyrobeny ze dvou bezešvých částí svařených dohromady. Proč nebyl už tenkrát celý korpus bezešvý, mi zůstává záhadou. Materiál i jeho zpracování se jistě tehdy trochu lišil a samozřejmě se trochu liší i zvuk, ale základní vlastnosti a projev jsou skutečně dost podobné. Nedá se říci, že by Aronoff zněl lépe, ale má zvuk jaksi čistší, s harmonicky méně komplikovaným přezněním.

Určitě je to právě díky současné technologii, umožňující naprostou přesnost při výrobě všech součástí. Ne nepodstatnou roli zde plní i již zmíněný výborný struník. Jsem ale přesvědčen o tom, že bezešvý korpus by reagoval harmonicky i rezonancí ještě lépe. Struník má ještě jednu výhodu, totiž že se dá jednoduše na jednom konci odšroubovat jeho část, aniž by se od něj muselo oddělit samotné strunění, což usnadňuje zpětnou instalaci po výměně spodní blány. Napínací šrouby struníku jsou na obou koncích, takže strunění lze snadno vycentrovat.
Každopádně se jedná o vskutku lahůdkový virbl, s plným zvukem s charakteristickým zabarvením mosazi, se zadostučiňující přítomností těla a mírně zvonivým přídechem. Na koncertě byla opravdu radost na něj hrát, zněl plně, s bohatou přítomností strun ve zvuku, byl dominantní. Ve studiu se s ním asi lze dost vyřádit, i když verze 5 x 14” bude určitě univerzálnější. Ovšem tento model povolený a lehce zatlumený skýtá tak hutně tlustou a hlubokou druhou a čtvrtou, jak si jen lze představit. V této poloze získává praskavě dřevitý přídech, a je to prostě maso.
Skvělý buben, jednoznačně! Vyrábí se ještě ve verzích 5 x 14” a jako super piccolo 4 x 15”.

Bill Bruford BB 146

Povrch Metallic Sandblast, použitý na tomto virblu, se těžko popisuje, ale jeho narušená struktura připomíná kůru břízy. Barva je neurčitá, černostříbřitá. Mechanika je leskle černá, ráfky matně černé. Vnitřek korpusu je velmi hladce opracován a černě nalakován. Konstrukce je ze šesti vrstev bez vyztužovacích obručí. Dvě vnitřní vrstvy jsou z břízy a zbývající vnější z javoru. Díky této kombinaci a klasickým třikrát ohýbaným ráfkům je základní zvuk bubínku živý, teplý a vzdušně dřevitý. Výborně reaguje na struník, stačí kolem něj doslova projít a lehce zaševelí. Mechanika struníku je zcela jednoduchá s odklopnou pákou a jedním napínacím šroubem, při výměně spodní blány je nutné oddělit jeden konec strunění. Škála laditelnosti je značně široká. Při povolených blánách je zvuk velmi hutný a křupavý. Nejlépe zní buben ve střední až vyšší poloze, kdy jeho vlastnosti nejlépe vyniknou. Univerzální, dynamický nástroj s příjemným zvukem, jemnou artikulací a dostatečnou projekcí.

Stewart Copeland SC145

Je dobře, že tento skvělý bubeník a inovátor neupadl díky krátkému znovuvzkříšení Police v zapomnění, a teď si uvědomuji, že jsem před časem testoval také jeho podpisový ride činel.

Jeho podpisový bubínek je slušně těžký macek, protože je vyroben z mosazi o tloušťce jeden a půl milimetru. Vše včetně mechaniky je chromované.
Spodní ráfek je běžný, třikrát ohýbaný, ale vrchní ráfek je litý die-cast. To dodává spolu s masivním korpusem bubínku totální průraznost a onen typický „křach“. Struník je stejný jako u modelu Kenny Aronoff. Má napínání na obou koncích a jeden konec mechaniky se dá od základny oddělit, aniž by se hýbalo se struněním.

Při povolených blánách je zvuk OK, ale pro to bubínek zkonstruován nebyl. Teprve ve vyšší a nejlépe vysoké poloze dostane ty vlastnosti, které od něj Copeland vyžaduje a jež tvoří jeho osobitý zvuk. Agresivní atak, mocné křupnutí a nadupaný rimshot, který se prořízne absolutně vším. Skvěle artikuluje a je báječně dynamický. K tomu příjemná barva mosazi a je hotovo.
Myslím, že tento bubínek se bude velmi dobře prodávat a bude populární.

Slovo závěrem...

Těžko říci, který bubínek se mi líbí víc, všechny tři jsou výborné. Kdybych si měl ale vybrat jeden, byl by to Aronoff. Živě se mi opravdu moc líbil, protože měl všechno – výšky, hloubku, tělo, křupnutí struníku, artikulaci. Co chcete víc...