Ibanez AW 3000 CE-NT a Ibanez AW 3050 CE-LG - test akustických kytar

Dvě celomasivní elektroakustiky z dnes již letité série Artwood, vybavené promyšleným snímacím systémem a výřezem, jsou nezvratným důkazem toho, že zájemce o nástroj z prvotřídních materiálů a komponent dnes již nemusí sahat nijak hluboko do kapsy. Obě kytary jsou vyrobeny z masivního dřeva, osazeny velice hodnotnou elektronikou L. R. Baggs, přitom jejich cena nepřesahuje čtrnáct tisíc.

AW 3000 CE-NT

Lehoučká kytara, tenčí, asi dobře proschlé, mahagonové desky lubů a dna kytary. Mahagon má lehce řidší strukturu, což svědčí zejména basům. Rezonanční deska je krásně pravidelná, léta jsou hustá a dokonce provázaná příčnými jemnými vlnkami. Klasické X-žebrování drží její stabilitu, za kobylkou je rovná jako stůl. Kytara bezvadně ladí, jen snad výška strun nad hmatníkem by se někomu mohla zdát přílišná - mně ovšem ne, jsem zvyklý a kytara je takto hodně hlasitá. Přesto beru do ruky inbusový klíč a výšku strun seřizuji napnutím výztuhy krku. Krk je prima do dlaně, tak akorát mohutný, ve tvaru C. Zajímavá a opravdu hezká je vícevrstvá lemovka palisandrového hmatníku.

Kytara dobře, a hlavně celá rezonuje. Zvuk je, dalo by se říci, provzdušněný, posazený v kovových hlubších středech, po napnutí krku se ozývá i jádro středů, „oříšek“. Hezky cinkají výšky, neztrácejí dech ani při tvrdším úhozu do strun. Jádro zvuku dokáže velmi dobře přenést i velmi vyrovnaný snímač s ovládáním hlasitosti a tónové clony pod horním okrajem rezonančního otvoru. Při hraní prsty snímač na můj vkus snad až příliš reaguje na změnu dynamiky úderu do strun. Ovladač tónové clony se znatelněji projevuje až při větší hlasitosti, zvuk mění jemně a citlivě.

AW 3050 CE-LG

Oproti předchozí je tato kytara celkově měkčí, a to i na dohmat. Skoro jakoby zde byly nataženy i tenčí struny, hlavně v basech. Mahagon lubů a zadní desky má zde hustší strukturu, kytara se zdá být asi i o pár gramů těžší. Cedrová rezonanční deska si hustotou a pravidelností let v ničem nezadá se smrkovou u modelu 3000. Povrchová úprava LG (Low Gloss) je příjemná na dotek a vzhledu dodává nevtíravost a jemnost.

Basy se u této kytary ozývají pomaleji a jsou lehce v závěsu za středy a výškami. Zvuk je celkově soustředěný do křehčích středů. Oproti modelu 3000 se mi zvuk zdál tak o třetinu užší, ovšem ozývá se v něm hezká, přirozeně dřevěná barva. Zvuk vezme za srdce ve středech. Po zapojení se objevuje lehká nevyrovnanost snímače, projevující se o fous slabším signálem struny e1. To může být způsobeno řadou faktorů, mnohdy stačí vyjmout kobylkový pražec a zkontrolovat usazení snímače, případně srovnat kobylkový pražec tak, aby rovně a přesně dosedal na snímač. Nemaje potřebných nástrojů a měřidel, nepouštěl jsem se do této operace, mj. i proto, že snímaný zvuk byl i tak velmi dobře použitelný. Nicméně předchozí lesklá kytara byla z tohoto pohledu na tom lépe.

Závěr

Upřímně jsem se těšil na porovnání těchto dvou tak podobných kytar. Ale protože se většinou značně liší i jednotlivé kusy ze stejné řady, brzy jsem od tohoto záměru upustil. Nelze totiž srovnávat rezonanci smrkové desky s dlouhým, zvonivým zvukem s rezonancí cedrové desky, s jemným, křehkým a zejména v basech kratším zvukem. Stejně tak nelze srovnávat kytaru s lesklou povrchovou úpravou, jejíž zvuk bývá celistvý, s velmi čitelným, konkrétním zvukem kytary matové. Tyto a mnohé další rozdíly se pak velmi silně projevují i v charakteru snímaného zvuku.

U japonské firmy Ibanez jsem nepředpokládal nic jiného než bezchybné zpracování, což se mi také stoprocentně splnilo. Proto je snad až skoro zbytečné se o něm obšírněji zmiňovat, přesto si neodpustím několik poznámek. Tedy předně - obě kytary výborně ladily, v oktávách i v polohách, také jejich seřízení bylo dobré, stačilo je jen vybalit, naladit a začít hrát. Snímače měly zapojenou nevybitou baterii. Obě kytary byly osazeny kvalitními strunami tloušťky .012 s opředením z fosforového bronzu. V tomto tedy Ibanez opět nezklamal.

AW 3000 se mi líbila svým silným zvukem, přiměřenou dynamikou a vyrovnaností akustického i elektrického zvuku. Bude vyhovovat spíše hráčům s razantnější hrou trsátkem, pro svou vyrovnanost třeba i s použitím efektů, jako je např. chorus nebo delay.

AW 3050 sice na první poslech zdaleka neoslní tak, jako AW 3000, na druhou stranu ovšem její zvuk nepostrádá zemitý, přirozený ozev dřeva. Díky své cedrové desce dobře reaguje i na hru prsty, při použití trsátka vyžaduje velkou citlivost - její dynamika je velmi široká a kytara reaguje na každou změnu.

Ve zvuku obou modelů je hodně slyšet dřevo, nejen ve smyslu toho, že to jsou celomasivy, je zde slyšet i jeho dobrá kvalita. Výrobce si dal záležet i na detailním zpracování krků a hmatníků, uživatele nic neočekávaného nepřekvapí a kytary lze začít používat prakticky hned po vytažení z krabice.

U obou modelů jde o tovární hromadnou výrobu. To jistě přináší celou řadu výhod, cenou počínaje, takřka totožnou kvalitou a vzhledem konče. Přináší to ovšem i fakt, že nástroje takto vyráběné mohou celkově působit ploše a strojově. Sám jsem naprosto spokojeným vlastníkem postaršího japonského Ibaneze z řady RG, což je sice elektrická kytara, ale výše zmíněné se u ní projevuje takřka stoprocentně. Na druhou stranu ovšem taková kytara vždy udělá to, co se po ní chce, navíc přesně ladí a je hodně stabilní. Podobným způsobem reagují i obě mnou testované elektroakustiky, jsou to spolehliví ochotní pracanti. Takže je otázka, jestli se pídit po jakési duši nástroje, jestliže zde má muzikant k dispozici hotové spolehlivé kytary. Nevím, je to asi hodně individuální a záleží na osobních zkušenostech hráče.
Kdybych si měl já osobně vybírat, zvolil bych lesklou AW 3000. Její zvuk je širší a jasnější, proto pro mě využitelnější.

Zde použitý L. R. Baggs Element VTC je velmi šetrný k nástroji - předzesilovač je ukryt ve výstupním konektoru, který je zároveň rondelem pro uchycení řemenu, snímač sám pak vyžaduje pouze navrtání miniaturní dírky do dna šachty pro kobylkový pražec. Ovládání se jednoduše vlepí zevnitř pod okraj rezonančního otvoru. Takže instalací tohoto zařízení nástroj prakticky nijak netrpí. Ale co je na tom nejlepší - zvuk tohoto systému je opravdu věrný, příjemný a velmi snadno ovladatelný.

Psáno pro: časopis Muzikus 2012/02